Stanislava Hejnová

Povídání nejen o fotografování

Pracujete u nás již od roku 2010, to už je dlouhá doba. Jste v zaměstnání spokojena?
To už je opravdu dlouhá doba. Spokojená jsem velice, protože když máte bezvadnou šéfovou (Eva Havelková) a dobrý kolektiv, o který se můžete opřít, tak to se pracuje úplně samo.

Vaše šéfová na Vás prozradila, že moc hezky fotografujete. Je to pravda?
Každý máme nějakého koníčka, který nás drží při životě. Ať je to fotografování, háčkování, pletení, nebo vaření, je to něco, co děláme srdcem. Každý koníček se má dělat naplno.

Jak jste s tím začala?Fotil už můj děda i táta. Focení jsem znala už od malička. Můj taťka fotil starým Flexaretem, což byl fotoaparát, do kterého se koukalo ze shora. Bylo také úžasné ho vidět, jak fotky zpracovává v temné komoře. Při vyvolávání fotek hrála důležitou úlohu chemie, jako třeba vývojka, ustalovač a různé další přípravky. Další z nástrojů byly řezačka, zvětšovák, nebo leštička na fotky. A potom z toho vznikaly černobílé fotografie, které byly naprosto úžasné. Bavilo mě mému dědovi a taťkovi koukat pod ruce. Díky tomu jsem se také dostala k focení.

Co je důležité pro pěkný obrázek
Podle mě není důležitá technika, nebo samotný přístroj, kterým fotíte. Důležité je, jak se v ten daný moment cítíte při focení, co vidíte, jak to vnímáte svým srdcem, co vidíte při focení. Já se třeba podívám na pole vlčích máků a vidím nejen to pole, ale představím si španělské tanečnice s rudými rozevlátými sukněmi.
A když vidím makovice před rozkvětem, představuji si chlupaté neoholené brady neoholených mužů. Je to
o přírodě, a o její kráse, kterou v ní vidíte. Focení je život sám ve své nádheře. A když vnímáte život v jeho pestrosti, tak i vaše fotky budou plné vašich zachycených momentů. Díky vašemu pohledu budou vaše fotky krásné.

Co Vás na tom baví?
Ta atmosféra při focení, příroda, kterou fotím. Miluji stará stavení, opuštěné chalupy. A to s jejich minulostí, protože v nich byl život a byli krásně zdobné. V těchto staveních a chalupách, žili lidé, kteří měli hluboko do kapsy, žili v bídě, jejich život byl někdy krutý. Ale měli k sobě mnohem blíž než teď. Mám ráda lidi i přírodu. 

Máte ráda focení na moment, nebo raději nějaké téma?
Upřímně, milují obojí. Jdete si loukou, za vámi běhají dva psi, a vy uvidíte zajímavou trávu. Tak jí prostě vyfotíte. Je pravda, že si doma potom vymažu fotky, které jsou nevhodné, nebo si fotku oříznu a upravím. Někdy zachytím momenty, mobilem, které zrovna nesedí. A moje téma, jsou opuštěný chalupy, stará opuštěná stavení a domy. Na sociálních sítích, jsou taková místa, kterým se říká urbex. Jsou to třeba židovské domy, kde vás někdo provede a vy se nesmíte ničeho dotknout, smíte se jen dívat a fotit. Takhle bylo opuštěno hodně židovských domů v Praze po druhé světové válce, které zůstali hodně dlouho uzavřené. To je můj sen, tuhle atmosféru zažít, projít si to s nějakým průvodcem. Mám ráda staré domy v Broumově, protože v jednom takovém domě bydleli moji babička s dědou. To mě úplně nabíjí. A hlavně to souvisí s lidskou prací.

Co fotíte obzvlášť ráda, je to příroda, stavby, nebo prostě jen tak co se povede?
To jsme už částečně zmínili. Hodně při procházkách fotím svoje psi. Nebo když jdu z práce domů a uvidím stavení nebo statek, u kterého se pase kůň, tak s ním navážu kontakt, on mi postojí a já ho vyfotím. Nebo pro Broumovský útulek, jsem dělala pár fotek jejich psů. Pejsky fotím obzvlášť ráda, psi jsou můj život. 

Dáváte přednost klasickým fotoaparátům, typu automat, mobil, nebo radši historický přístroj?
Raději fotím v přírodě mobilem než klasickým fotoaparátem. Mám dva psi, a už jsem přece jen postarší dáma. Běhat se psi na vodítku, a ještě na krku s foťákem mi připadá přece jen směšné. Ale klasický fotoaparát ráda využívám při rodinných příležitostech, když na to je klid.

Máte pro nás nějaký návod, jak dobře fotit?
Dnes snad všechny fotky vznikají v našich mobilech. Fotí dnes opravdu každý. Dejte do toho vaše srdce a vaše dílo bude krásné.

A co třeba zrcadlovka říká Vám to něco?
Ano říká. Je to můj sen, ale bohužel finančně nemožný. Finance za takový přístroj jsou dost vysoké, obzvláště pro mě, jako pro ženu. Myslím si, že zrcadlovka je pro profíka, který by se tím živil na různých akcích, nebo pro nějakou firmu nebo společnost aby to dávalo smysl. Držela jsem zrcadlovku v ruce, dokonce jsem s ní už dvakrát fotila. A je to zážitek. Velký objektiv, s velkým stínítkem, aby vám tam nešlo boční světlo. Zrdcadlovka je naprostá bomba. Mě stačí můj mobil.
Někteří mají rádi vyvolávání fotek. Baví Vás to taky?
Vyvolávání fotek, dělal můj tatínek. Měl doma temnou komoru, kde měl všechno, co potřeboval pro vyvolání fotek. Vývojku, ustalovač, jak jsem říkala na začátku. Chodím do jedné prodejny s fotoaparáty, kde je automat, do kterého vložíte paměťovou kartu a za pár minut, máte vytištěné fotky. Jednou jsem se ptala v prodejně, jestli ještě někdo používá doma temnou komoru, jestli si hraje s ustalovačem, zvětšovačem. Dozvěděla jsem se, že jsou ještě takový lidi, ale ti vyvolávají fotky pro umění. Jsou to převážně umělečtí fotografové a už je jich málo. Já si nechávám fotky tisknout z paměťové karty.

Co se vám honí hlavou, když držíte v ruce foťák?
Kde mám ty psi. Když se zaměřím s foťákem na nějakou květinu, nebo v přírodě, mám psi puštěné na volno a první myšlenka je, kde jsou. A někdy se mi honí hlavou, co to je? Co vlastně fotím. Kolikrát fotím něco a nevím co to je. A pak doma v atlasu hledám, co jsem to vyfotila za motýla, nebo trávu, nebo květinu. Zrovna vloni jsem vyfotila nějakou úžasnou travinu a pak jsem doma zjistila, že je to Vrbovka žláznatá. A přitom je to taková drobounká rostlinka, která nebyla téměř vidět a zrovna v době začátku podzimu odkvétá.

Máte už dopředu představu, jak by měla fotka vypadat, když se díváte na nějaký objekt?
Určitě, někdy se dokonce dopředu i na to připravím. V mém okolí, jsou statky, nebo chalupy. A když jdu kolem nich, už dopředu vím, jak by měla na fotce vypadat. Dokonce, jsem si třeba natrhala do omláceného hrníčku bez ucha modré luční kvítí, aby to ladilo k modré fasádě chalupy, co jsem si vyhlédla. Tak že jsem vlezla za oplocení, nainstalovala, vyfotila. Pak jsem se z balila a šla jsem dál. Jednou mě dokonce přistihl nějaký pán a ptal se, co tam dělám. Já jsem z památkového ústavu, řekla jsem a byla jsem pryč. Ráda si vždy zjistím i informace o objektu, který chci fotit.

Už jste někdy zkoušela fotit se zavřenýma očima?
Ne. Myslím si ale, že když člověk něco vidí, že asi ví, co by mělo následovat.

A jak jste spokojena se svými výsledky focení?
Já spokojená jsem. Protože jsou to fotky, které si dělám pro radost. A když se někomu líbí, mám radost ještě větší. A opravdu mě potěší, když mě ohodnotí i jiný zkušený fotograf. Dokonce jsem jednou vyhrála první místo v soutěži “Léto fotografie”.,

Můžete o sobě říct, že se vám dílo vždy podaří?
No, vždycky se to nepodaří. Někdy zafouká vítr a objekt který fotíte se vám zachvěje a je rozmazaný.

Podařilo se Vám někdy zachytit opravdový moment, který vám udělal opravdovou radost, třeba letícího dravce, nebo něco jiného?
Určitě. Jednou ráno jsem fotila v mlze u řeky Metuje. V té mlze se zvedlo hejno kachen a dvě kachny jsem ještě stihla zachytit. Nebo fotím psi, posadím si je tak, že je vyfotím a v lese něco zašustí a oba psi se naráz otočí. Taky nečekaný moment.

Zkoušela jste někdy fotit na zakázku, třeba narozeniny dětí, nebo svatbu?
Ne, na zakázku nikdy.

Máte raději fotky, nebo videa?
Obojí mám ráda, obojí má své kouzlo.

A co je vám bližší, černobílá, nebo barevná fotka?
To už jsme vlastně zmínili. Obojí.

Když si prohlížíte fotky někoho jiného, je to pro Vás inspirace, jak svá díla zlepšit?
Ano, to rozhodně. Každý fotí podle svého svědomí a vědomí, že to umí.

Co focení krajiny, hor, nebo moře?
Vše má své kouzlo. Já však miluji svůj domov, svůj rodný kraj, proto nevidím důvod fotit někde v zahraničí. Máme tu hory, lesy a krajina tu má svůj ráz i kouzlo. I slunce tu máme stejné jako u moře. 

Chápete každou fotku jako originál, který se povede, nebo nepovede nebo je to prostě dílo náhody a momentu?
Každá fotka je originál, ať se povede, nebo ne. Buď se vám líbí, nebo nelíbí.

Někdo si vezme album, otevře si víno a vzpomíná. Co Vy?
Moc ráda vzpomínám u alba. Hlavně u starých alb a fotografií. Od toho ty alba a vzpomínky jsou. Po mém dědovi mám jako vzpomínku album, které má snad 20 kilo a je plné fotek s kapličkami. Děda měl kapličky rád, protože říkával, že kapličky jsou kostely chudých. Do kostela se málo kdy dostávali a zbyli jim jen ty kapličky. A také moc ráda vzpomínám nad rodinnými alby z dětství.

Moc vám děkuji za obohacující i poutavý rozhovor.
Ladislav Kubeček